Dějiny Moskvy - vzestupy a pády

Dějiny Moskvy - vzestupy a pády

Moskva je jakožto největší a hlavní město Ruska od pradávna považována za centrum celé země a to nejen kvůli své velikosti a umístění, ale také díky dlouholeté a velmi bohaté historii. Sami Rusové jí často s hrdostí familiérně přezdívají „matička Moskva“ nebo také „Třetí Řím“.

Moskva je poměrně starým městem, jehož dějiny sahají až někam do první poloviny 12. století. Přesněji tedy do roku 1147, kdy Jurij Dolgorukij založil na západním okraji rostovsko-suzdalského knížectví osadu, okolo které se o něco později začaly stavět první hradby. Z tohoto roku pochází také první písemná zmínka o Moskvě. Tehdy ovšem ještě nikdo netušil, jak rozlehlá metropole z této nevýznamné osady vyroste. Roku 1156 byla Moskva kvůli své strategické důležitosti obehnána opevněním, které bylo počátkem dnešního Kremlu. Ležela totiž na průsečíku několika obchodních cest, což ji dávalo výhodu, oproti ostatním sídlům na ruském severovýchodě. Netrvalo proto dlouho a Moskva se stala regionálním obchodním střediskem, do kterého se sjížděli obchodníci a řemeslníci, aby mohli zvenčí Kremelských hradeb řešit své obchodní záležitosti. Na počátku 13. století již byla Moskva hlavním městem malého nezávislého knížectví.

Moc Moskevského knížectví postupně rostla a na území města se začali stěhovat lidé z jižních oblastí, které byly sužovány nájezdy kočovníků. Tyranii obyvatelstva, plenění obydlí a násilí měla na svědomí tzv. Zlatá horda – mongolská armáda nomádských domorodců pod vedením Čingischánova vnuka Batu. Léta mongolské nadvlády se kryjí s roky vzestupu středověké Moskvy, kdy se jí ekonomicky i politicky dařilo.

Autor: Igor Gusarov

V Moskvě se jako první usadil kníže Daniil, který založil novou dynastii Rurikovců. Jeho syn Jurij Danilovič získal titul velký kníže a Moskva se tak poprvé a již natrvalo stala sídlem velkoknížete. Jurij měl také bratra Ivana, který díky své schopnosti vybírat poplatky získal přezdívku Boháč (Kalita).  Další dějiny Moskvy byly již ovlivňovány přítomností panovníků, kteří se zasloužili o další rozvoj města. Zanedlouho se Moskva stala nejen politickým, ale také církevním centrem Ruska. V polovině 14. století zde žilo kolem 30 tisíc obyvatel. Kolem roku 1382 však následoval útlum, když byla Moskva vypálena a vypleněna Mongoly a Zlatou hordou. Poté proběhlo ještě několik tatarských nájezdů, ale Moskvě se vždy podařilo znovu postavit na nohy.

Na počátku 15. století byla Moskva opět na vrcholu slávy a lidé ji dávali přívlastky jako „nádherná“, „oslnivá“ či „hříšná“.  Z malého knížectví se stal rychle rostoucí autokratický stát. Vláda Ivana III. přinesla značné změny, nezávislá knížectví východních Slovanů byla tehdy násilně sloučena v jeden celek a Ivanova armáda si dokázala podmanit i prosperující Novgorodské knížectví. Roku 1472 se kníže Ivan III. oženil s byzantskou princeznou Sofií a stal se tak dědicem Byzantské říše. Sofie pozvala do města významné italské architekty tehdejší doby, aby zde vytvořili mistrovská architektonická díla a přispěli tak nové tváři města. Postaven byl Uspenský, Archangelský a Blagověsčenský chrám, Kreml byl doplněn věžemi a hradbami. Kromě stavební činnosti se Ivanovy politické postoje odrazily i ve vizi Moskvy jako Třetího Říma. Roku 1480 byl Ivan III. korunován vládcem celého Ruska a vysloužil si titul Ivan Veliký. Během jeho vlády začaly vznikat také četné kamenné stavby a paláce, proto na počátku 16. století už měla metropole podobu klasického evropského kamenného města.

V průběhu 16. století podnikal Ivan IV. – vnuk Ivana Velikého, který byl korunován „carem veškeré Rusi“, četné výpravy za dalším rozšířením nového moskevského státu. Dokázal si podrobit oblast kolem Volhy, rozlehlou Sibiř i veliký a divoký Ural. Ivan IV. si vzal za manželku Anastázii z rodu Romanovců, kterou velmi miloval. V roce 1560 ji však údajně někdo otrávil a ona na následky otravy zemřela. Její smrt byla pro Ivana tragédií, se kterou se nedokázal vyrovnat a jeho život se obrátil na ruby. Zahájil vládu teroru proti nesnášenlivým a žárlivým bojarům, kterým její smrt přičítal a v afektu dokonce zavraždil svého nejstaršího syna, který se měl stát následníkem trůnu. Těmito činy si Ivan IV. vysloužil přízvisko Hrozný. Poslední roky jeho vlády byly pro Moskvu zničující. V roce 1571 ji vypálili krymští Tataři a většina města tak lehla popelem. Ivan tuto tragédii doplnil ještě politickou nestabilitou, nakonec sám opustil trůn, odebral se do kláštera, kde nakonec také zemřel.

Celé 17. století je označováno jako „Období potíží“, kdy Rusku vládne řada nejrůznějších uchazečů o trůn. Teprve jmenování Michaila z rodu Romanovců novým carem přispělo k návratu politické stability státu. Na trůn v roce 1696 usedl Petr I., známý jako Veliký, který se zasloužil o modernizaci Moskvy. Postavil ve městě nejvyšší budovu, 90 metrů vysokou věž Suchareva a vedle ní založil také akademii matematiky a navigace. V roce 1712 však všechny překvapil tím, když prohlásil, že se bude hlavní město státu přesouvat do nově vybudovaného města Petrohrad. Petrohrad měl údajně oproti Moskvě několik výhod, byl jakýmsi ruským „oknem na západ“, byl moderním, kulturním a vědeckým městem. Původní hlavní město tak začalo brzy upadat a počet obyvatel se zmenšil o čtvrtinu. Následovalo několik požárů, rabování a v 70. letech 18. století jej úplně zdecimovala epidemie moru. Situace tak začala být velmi vážná. Teprve na počátku 19. století se začala Moskva pomalu zotavovat a počet obyvatel vzrostl na původních 200 tisíc.

Autor: Dan Gonchar

V roce 1812 vtrhl do Moskvy Napoleon, ale našel zde jen spálené a opuštěné město. Moskvané jej totiž raději spálili, než aby ho přenechali francouzským útočníkům. Z toho důvodu se musela hladová, nemocná a unavená Napoleonova armáda vrátit. Carská armáda pronásledovala Napoleona po celé jeho zpáteční cestě do Paříže, kterou Rusové v roce 1814 na krátký čas dokonce obsadili. Celé 19. století je pak spojeno s horečnými přestavbami Moskvy, stavěly se památníky, chrámy, kostely, nové městské části, hotely a stavitelské nadšení nebralo konce. Poválečný ekonomický rozmach změnil město jednou provždy. Rozvíjel se také průmysl, obchod a vznikaly nové železniční tratě. V roce 1890 bylo více než 300 z celkových 660 továren města spojeno s textilní produkcí. Do města se stěhovala zámožná a sebevědomá elita obchodníků, kteří měli na město značný vliv a rádi vystavovali na obdiv svá sídla, salóny a hotely. Byl zde však také patrný nepoměr bohatých a chudých venkovských přistěhovalců. Ještě před příchodem 20. století měla Moskva již přes 1 milión obyvatel, které z 95% tvořili etničtí Rusové.

Počátky 20. století jsou neodmyslitelně spojeny se jménem Vladimíra Iljiče Uljanova, neboli Lenina. V letech 1914 – 1917 Rusko nezměrně trpělo ztrátami z první světové války, což vedlo k celonárodní vlně nepokojů. Dělníci a studenti požadovali politické ústupky cara Mikuláše II., který válku zapříčinil. Protesty však skončily krveprolitím a stavbou barikád. Lenin lidem slíbil, že příště už vládci revolučnímu trestu jen tak neuniknou a roku 1917 se tak také stalo. Carské samoděržaví se vzdalo davu dělníků, car byl svržen a na jeho místo byla jmenována prozatímní vláda.  Proběhl palácový převrat, jehož hlavním iniciátorem byla právě Leninova bolševická strana a radikální socialismus se v Rusku dostal k moci. Lenin se ve strachu před vpádem nepřítele rozhodl přemístit hlavní město zpět do Moskvy. Revoluce a následná občanská válka si však vybraly na Moskvě svou daň. V roce 1921 pracovaly továrny jen na 10%, jídlo a palivo bylo na příděl, chudé obyvatelstvo sužovaly nemoci a hlad – nastala ekonomická krize.

Po smrti Lenina v roce 1924 nastoupil do čela komunistické strany Josif Stalin, jež spustil kampaň modernizace a nastolil vládu teroru. Pod jeho vedením zemřely statisíce Moskvanů. Ve 30. letech 20. století měl snahu industrializovat sovětské Rusko, ale tato kampaň stála miliony lidských životů. V roce 1939 Moskva již udávala tempo rozvoje a měla velmi vysokou produkci. Za Stalina byl vymyšlen také kompletní plán přestavby Moskvy, což zahrnovalo i zničení veškerých historických památek. Místo nich se stavěly socialistické památníky, sochy, široké dopravní tepny, novogotické mrakodrapy a Moskva se měnila na proletářské město.

V průběhu druhé světové války se město bránilo před nacistickými vojsky a bylo také bombardováno. Útok Němců na Moskvu však byl odvrácen v místě letiště Šeremetěvo, kde dnes stojí památník oslavující tuto brilantní protiofenzívu. Stalin zemřel v roce 1953, jeho nástupcem se stal Nikita Chruščov, který se však snažil o poněkud jiný přístup k vládnutí a zlepšení životních podmínek. Chruščov byl z vedení roku 1964 odvolán a vystřídal jej Leonid Brežněv, který zařídil politickou stabilitu země a materiální jistoty. Mnoho Rusů dnes tvrdí, že za jeho vlády byla jejich životní úroveň nejvyšší.

Autor: Denis Crylov                                                                                Klikni pro větší foto

V tomto období se vyostřila studená válka a Sovětský svaz soupeřil s USA ve zbrojení. Proto v roce 1980 byla celá třetina městského průmyslu zaměřena na vojenství. Město se neustále rozšiřovalo a stavěly se nové a nové obytné budovy. Sám Brežněv měl zálibu ve výplodech moderní architektury a tak vyrostla i sklobetonová monstra, jako byl například Hotel Moskva. Po betonové horečce se naštěstí začalo znovu trochu počítat s historií a došlo k rekonstrukcím mnoha památek.

V březnu roku 1985 nastoupil k moci Michail Gorbačov, který chtěl uzdravit upadající socialistický systém. Spustil proto mnohostranný program reforem pod názvem „perestrojka“ a snažil se prolomit bariéry mezi společenskými vrstvami, elitou a obyčejnými Moskvany. Gorbačov si do Moskvy pozval Borise Jelcina a jmenoval jej moskevským primátorem. Ten však preferoval mnohem otevřenější a tolerantnější politiku a byl blíže veřejnosti. V roce 1990 padl komunistický režim ve Východní Evropě a v Sovětském svazu se situace začala také vyostřovat. V roce 1991 proběhl neúspěšný puč, který měl za následek rozpad Sovětského svazu a zakázání komunistické strany. Dne 8. prosince roku 1991 byl oznámen rozpad SSSR a dne 25. prosince složil Gorbačov svou funkci. Moskva se tak stala hlavním městem nově vzniklé Ruské federace a Boris Jelcin jejím novým prezidentem. Přes všechny problémy je dnes Moskva centrem moci se sídlem současného prezidenta Dmitrije Medveděva, vlády i legislativy.

Autor: Jana Přibylová

Článek byl zobrazen 15 220 krát.